2. Kapitola

16. března 2008 v 16:23 | Tlouie |  Dáno osudem
2. Kapitola (Dáno osudem)

2. Kapitola
Susannah ráno vzbudil hrozný rámus, otevřela oči a uviděla nějakou dívku s blond vlasy, byla stará asi jako její mladší bratr Prófa (David). Dívka pobíhala po pokoji jako šílená a kopala do všeho, co viděla okolo sebe. Susannah rychle vyskočila z postele a chytila dívku za ruku, aby jí zadržela. Dívka se najednou zarazila a zmateně hleděla svýma šedivýma očima na Susannah.
"Ty… ty mě vidíš?" zeptala se překvapeně
"Jistě, že tě vidím, co tu děláš?" zeptala se otráveně, byla velice unavená a nevyspalá, proto doufala, že to s tou dívkou vyřídí co nejrychleji a půjde si znovu lehnout.
"Ale jak to, že mě vidíš i když ostatní ne?"
"Tak jo, hele já jsem mediátor, to znamená, že dokážu komunikovat s duchy zesnulých a doprovázet je do jejich posmrtného život," odpověděla Susannah monotónně, tuto řeč měla dobře nacvičenou, opakovala ji totiž každému duchovi na kterého narazila.
Dívka na ni třeštila své vyděšené oči, "ale o nikom takovém jsem nikdy neslyšela."
"No to je dobře, protože o nás taky nikdo vědět nemá." Vysvětlila a trochu si u toho zívla.
"Aha a todle je teda posmrtný život?"
"Ne to není, teda abys mi rozuměla uvízla jsi mezi světy živých a mrtvých."
"Ale proč?" Zeptala se dívka celkem logicky.
"No hele jak se jmenuješ?"
"Sheron"
"Podívej Sheron, potřebuju teď vědět, není na světě něco, co jsi nestihla během života udělat? Něco co by tě tady mohlo držet?"
"Je mi 12 let nemyslíš, že je toho víc co jsem za svůj život nestihla? Nedodělala jsem školu, neměla jsem nikdy kluka…" Řekla dívka nešťastně a Susannah v tu chvíli zalitovala, že se zeptala tak necitlivě, vyzvala Sheron, aby se posadila do křesla v pokoji, posadila se naproti ní, a co nejlaskavějším tónem jakého byla v tak časnou hodinu schopná řekla: "Hele, já vim, že to musí bejt hrozně těžký a ták, ale s tím už toho teď moc nenaděláme, hold už se to stalo, ale musí tady být něco, co tě tady stále drží tvou duši, mělo by to být něco, co bych za tebe mohla vyřídit já… nějaký vzkaz rodičům nebo tak něco…"
"Ehm nic mě nenapadá," odpověděla smutně Sheron.
Dobře hele já zkusim něco zjistit, třeba mě napadne co by tě tady mohlo držet, ale teď se půjdu ještě vyspat a kdyby sis na něco vzpomněla, víš kde mě najít."
"Počkej a jak se vlastně jmenuješ?"
"Suze, Suze Simonová," houkla přes rameno a zalezla zpět pod deku. Jen co se dívka odhmotnila, Susannah zase usnula.
Moc dlouho se ale neprospala. Po chvíli jí zazvonil budík, chvíli se ještě převalovala v posteli, ale pak na její dveře zaklepal Andy, její nevlastní otec, aby se ujistil, že už vstala. O půl hodiny později už Susannah nastupovala do auta společně se svými dvěma bratry Davidem a starším Bradem a společně jeli do školy. David celou cestu mluvil o své kamarádce, kterou předešlou noc srazil nepozorný řidič, když šla domů od kamarádky. Prý to byla Davidova spolužačka, ale Susannah moc neposlouchala, protože si všimla, že na zadním sedadle hned vedle Davida, sedí její otec, tedy spíš jeho duch a když se jeho směrem podívala usmál se a zamával. To Susannah trochu znervóznělo, protože duch jejího táty jí v poslední době moc často nenavštěvoval, tedy spíš jenom když se stalo něco závažného.
Jen co Brad zastavil před Misijní akademií, kam jsme všichni tři chodili do školy, tátovi nenápadně naznačila, aby jí následoval a uháněla co to šlo na dámské záchody. Když za sebou zavřela dveře a ujistila se, že tam není nikdo, kdo by jí mohl slyšet, obrátila se na svého otce, tázavě zvedla obočí a zeptala se: "Tati! Co tady proboha děláš?!?"
"Ahoj holčičko, potřebuju s tebou na chviličku mluvit…"
Teprve teď si všimla, že má její otec velice ustaraný obličej, proto ihned změnila svůj tón, opřela se o zeď tak, aby měla dobrý výhled na dveře, kdyby někdo přišel a řekla: Tak mluv, co se děje?"
"No, ehm, uvědomil jsem si, že jsem ti vlastně nikdy nedal pořádně najevo, jak tě mám moc rád," povzdechl si, "takže bych ti chtěl říct, že jsi to nejlepší co mě kdy potkalo, jsi pro mě nejdůležitější člověk na světě…" Při posledních slovech se mu začal chvět hlas.
Susannah na něj vyděšeně koukala, todle teda opravdu nečekala: "Ale tati, to já přece vždycky věděla, co se proboha děje?"
"Co by se mělo dít? Copak nemůžu jen tak říct svý holčičce jak moc jí mám rád?"
"No jasně, že můžeš, ale proč zrovna teď? A tak najednou, určitě se nic nestalo?" Měřila si ho zkoumavým pohledem, ale v jeho obličeji se nedalo nic vyčíst.
"Pochop jsem hrozně ráda, že jsi mi to řekl a já tě mám taky strašně ráda, i když se mi po tobě dost stejská…"
V tu chvíli vešla dovnitř malá copatá dívenka, táta se ihned odhmotnil a Suze si smutně povzdechla, nevěděla co se stalo, ani kam teď táta odešel, ale věděla jistě, že to musí zjistit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jak se vám líbí naše povídky?

Jo, jsou dobré 58% (105)
Nejsou špatné, ale tolik mě nezaujali 26.5% (48)
Hrůza, smažte to! 15.5% (28)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama