Můj drahý příteli

13. března 2008 v 21:12 | Ar-lee |  Jednorázové
Můj drahý příteli

Můj drahý příteli,
Vím, že mé dopisy Ti nikdy nedojdou, ale také vím, že kdybych je nenapsala, asi bych zemřela steskem. Tyto řádky mi pomáhají přežít tento svět bez Tvé přítomnosti.
V jednu chvíli jsem zapřísahala Boha, aby si vzal mě a ne Tebe, ale on mi toto přání nesplnil. Nevím, asi bych mu měla být vděčná… Je to těžké, žít na světě a nemít nikoho, kdo mi rozumí. Jednu dobu jsem měla mlhavou naději, že se snad někdo objevil, ale byl to jen Tvůj stín. Stín té bytosti, kterou jsem nadevše milovala a která mi byla násilím odebrána. Stín laskavosti, lásky a porozumění, které jsi si vzal do hrobu. Ne, do hrobu ne. Vždyť ty žádný hrob nemáš. Nikdo neví, že jsi mrtvý. Jen pár vyvolených se to dozvědělo a to jen díky Tvé štědrosti. Neboj, není mi líto těch peněz, které ji odkázal svým blízkým, není mi líto Tvého rodného domu ani letního sídla ke kterému mě pojí vzpomínky společně strávených chvil, kdy jsi byl daleko od všech starostí. Nic Tě netížilo při zemi a se mnou v náručí jsi spokojeně plánoval budoucnost. Za to jsme Ti vděčná. Za tvou schopnost skrývat city.
Vím, že chmurné myšlenky Tvou mysl nikdy neopustily. Vím, že jsi si stále dělal starosti o své blízké. Měl jsi strach, aby se jim nic nestalo, za to jsem Tě milovala. Za Tvé velké srdce se schopností každého bez předsudků pozvat pod svou střechu. Musím se usmát při vzpomínce na jeden z nesčetných večerů na letním sídle. Vzpomínáš si? Ten den jsme se byli projít po pláži a já viděla, jak liška ulovila malého ptáčka, který bránil svoje hnízdo. Zdálo se mi to nespravedlivé a Ty jsi mi vysvětloval, že život není spravedlivý. Tehdy jsi řekl: "Život není fér a my se ho musíme naučit brát takový, jaký je. A taky není dost dlouhý na to, abychom ztráceli čas nad zlomyslností Osudu." Nevěděla jsem, jak jsi to myslel, ale teď již to dokonale chápu. Touha Osudu trápit bezbranné lidi zapříčinila, že jsme Tě ztratila.
Vzpomínám na tu noc, kdy Tě probudil můj křik. Tehdy jsi přiběhl k mé posteli a probudil mě z hrozné noční můry. Nechtěla jsme Ti říct, co se mi zdálo, i když jsi naléhal. Teď si to vyčítám. Je pozdě, ale nyní Ti to řeknu. Zdálo se mi o Tvé smrti. Směješ se? Nech toho. Ono se to vyplnilo do posledního detailu. Bohové mi dali možnost zachránit Tě, ale já ji nevyužila.
Jednou jsi mi řekl, že naděje umírá poslední. Ono se to vyplnilo. Všichni, které jsem znala zemřeli ve válce. Nikdo už mě nepotřebuje. Ne, neříkej to. Já vím, že je tu se mnou Draco, který mě zná, ale už mě nepotřebuje. Našel si novou naději. Je to přesně pět let po Tvé smrti. Už nedokážu dál předstírat život. Já totiž jen přežívám. Nelituji toho, že jsme žila déle. Jsem tomu ráda. Aspoň jsem e naučila vážit si chvil s milovanými osobami. Každá může být poslední.
Doufám, že se brzo uvidíme. Možná ještě dřív, než si myslíš. Už vidím Chárona, převozníka, jak čeká, aby mě mohl převést přes řeku Styx.
S láskou Tvá Hope
Mladá žena odložila dopis i brk. Skrz zavřená víčka protekla jedna slza. Jediná slza stekla po bledé tváři.
***
Bloňďatý muž šel rychlým krokem nemocniční chodbou. U jedněch dveří se zastavil. Bez klepání vstoupil dovnitř. Lékař, stojící u jediné postele, sebou trhl. Podíval se na muže a zavrtěl hlavou. Nemusel nic říkat. Pochopil to. Na stole byl kousek pergamenu. Stála na něm jediná věta. Dvě slova. Promiň, Draco.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jak se vám líbí naše povídky?

Jo, jsou dobré 58% (105)
Nejsou špatné, ale tolik mě nezaujali 26.5% (48)
Hrůza, smažte to! 15.5% (28)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama