Ochránce

29. března 2008 v 7:13 | Tlouie |  Jednorázové
Tak přidávám další jednorázovku, napadla mě včera večer, když sem byla s Ar-lee venku a okolo nás se objevila banda opilých kluků. V tu chvíli mi došlo, že sem vedle sebe nikdy neměla nikoho, kdo by se o mě postaral, teda jako že by mě chránil před takovým typem lidí, jako byli ty kluci a napdlo mě jaký by to asi bylo, kdyby se teď někdo objevil, v době, kdy už sem se naučila postarat sama o sebe.
No tak já už se nebudu dál vykecávat, prostě se na to podívejte sami a posuďte...

Dívka stála sama na autobusové zastávce a čekala, až přijede autobus, který jí odveze domů. Všude okolo už byla tma a moc lidí už tam nechodilo. Koukala do země a nevnímala nic okolo sebe. Byla tak ponořena do svých vlastních myšlenek, že ani nepostřehla muže, stojícího na opačném konci ulice, který ji pozoroval. Do obličeje mu nebylo vidět, díky stínu z kšiltovky, kterou měl nasazenou. Stále se díval jejím směrem, neuhnul pohledem ani na chvíli. Konečně zvedla hlavu, aby se rozhlédla, co je to kolem ní za hluk. Uviděla partu kluků, znala je od vidění, věděla, že jsou neškodní, ale dnes jak se jí zdálo, vypili trochu víc alkoholu, než by měli.
"Nazdar, Lauro, jak se vede?" Zeptal se ten jeden, netušila sice, odkud zná její jméno, ale nevypadal špatně, proto se rozhodla, že bude sdílná a mile se na něj usmála.
"Dobře a co ty," odpověděla. Rozhlédla se po ostatních, nikdo si jí nějak moc nevšímal, teda až na chlapce, který ji oslovil. Vlastně si všichni ukazovali na postavu stojící naproti přes ulici, teprv teď si jí všimla. Měla pocit, jako by ho už někde viděla, ale nebyla si jistá, vlastně viděla jen jeho postavu a nic víc. Naháněl jí strach tím, jak z ní nespouštěl oči. Měla pocit, že si jen čeká na vhodnou chvilku, kdy zůstane sama, aby toho mohl využít, z té představy jí naskočila husí kůže. Nepatrně se otřásla, ale pak opět upřela všechnu svou pozornost na chlapce, který na ní mluvil.
"A kam jedeš?"
"Domů"
"Takhle brzo?"
Na to už nestačila odpovědět, protože z jednoho baráku vyběhl muž jen v pyžamu a bačkorách a začal hulákat na celou ulici.
"Co tady k sakru děláte, neřekl sem vám snad jasně, že už se nemáte přibližovat k mému baráku ani na krok? Mazejte pryč!" A kupodivu ho poslechli, netušila jak je možné, že banda rozjařených huberťáků poslouchá chlapa v pyžamu, nejdřív spíš čekala, že se mu vysmějí, ale nebylo to tak. Muž zašel opět zase domu, nejspíš si lehnout do postele a ona tam osaměla.
Vlastně ne tak uplně, stále jí pozorovali ty oči, do kterých neviděla. Začala marně pátrat v paměti, co jí to říkali na kurzu sebe obrany, ale jako by se jí to všechno najednou vykouřilo z hlavy.
Konečně přijel autobus a ona mohla v klidu nastoupit. Usadila se u okýnka a ještě jednou se podívala na tu záhadnou postavu. Právě si sundal kšiltovku a prohrábl si své neposedné vlasy. Nemohla tomu uvěřit, byl to on…. Ten, kterého měla tak ráda. V hlavě jí vytanula vzpomínka.
"Proč si to udělal, já bych se o sebe postarala sama" Vyhrkla.
"Viděl jsem, že máš problémy, chtěl jsem ti pomoct."
"Hele já se o sebe vždycky starala sama a nějak na tom nehodlám nic měnit."
"Tak promiň, nechtěl jsem tě naštvat, jenom prostě nejsem jeden z těch lidí, kteří když vidí konflikt, tak radši sklopí oči a dívají se do země, aby se náhodou do něčeho nepřipletli.
"Ale, většina taková je," obeznámila ho s realitou, věděla moc dobře, o čem mluví, zažila to na vlastní kůži, bylo okolo ní tolik lidí a ani jeden z nich nezasáhl, při té vzpomínce se jí do očí nahrnuly slzy.
"Panebože co se stalo?" Vypadal vyděšeně, neměl ponětí, jestli ten příval slz nezavinil on sám.
"Já se musim naučit postarat se o sebe sama, protože ty nebudeš vždycky poblíž a ostatním je všechno jedno." Plakala čím dál víc, nechtěla, ale nedokázala to zadržet, tohle téma jí bylo tak nepříjemné, nechtěla vzpomínat na to, co se stalo tu noc.
"No tak, nebreč," konejšil jí tiše a vzal ji do náruče, nevyptával, se, protože moc dobře věděl jaká je, nikdy se nesvěřovala, neřekla mu to, tak moc mu ještě nedůvěřovala. Zdála se mu v tu chvíli jako malé dítě, které by měl chránit před vším zlem, jako by tenkrát za toho deštivého odpoledne složil jakousi přísahu, "Já tě budu vždy bránit, budu tady vždycky s tebou, ať se děje cokoliv."
Podívala se na něho nevěřícným pohledem, byla mu tak vděčná za všechno, pohladil jí po vlasech a na čelo vtiskl malý polibek, připadalo jí, jako by právě získala velkého ochranitelského bratra, kterého vždy tak potřebovala.
Už zase viděla ty jeho oči, kdykoliv se dostala do nějakého konfliktu, pokaždé tam jen stál a všechny propaloval tím svým pohledem černých očí, který tak naháněl hrůzu, ale ona jediná věděla, že za touto maskou se skrývá naprosto obyčejný kluk s velkým srdcem, který i přes to, že má z lidí tvořících konflikty strach, by se klidně pustil do rvačky, jen aby uchránil lidi, na kterých mu záleží.
On splnil svůj slib, uvědomila si, vrátil se kvůli mně. Usmála se pro sebe a přislíbila si, že příště se bude lépe rozhlížet po lidech kolem sebe, nechtěla se s ním opět minout.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jak se vám líbí naše povídky?

Jo, jsou dobré 58% (105)
Nejsou špatné, ale tolik mě nezaujali 26.5% (48)
Hrůza, smažte to! 15.5% (28)

Komentáře

1 Ar-lee Ar-lee | 29. března 2008 v 12:35 | Reagovat

Tlouie, to je nádherný. Fakt. Úplně chápu ty pocity... Moc se ti to povedlo.

2 Tlouie Tlouie | 29. března 2008 v 12:40 | Reagovat

jhééé děkuju ti...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama