2. Kapitola

16. dubna 2008 v 18:36 | Tlouie |  Čas návratu a shledání
Tak jsem se konečně dostala k tomu, abych napsala další kapitolu, no uvidíme jak se vám bude líbit, měla jsem s tím dost problémy, tak nevím. Jinak k Zakázanému ovoci teď v nejbližších dnech nic nepřibyde, protože nějak nevim, jak bych to měla napsat, samozřejmě jen co mě něco napadne, tak vám to sem přidám, no a teď už jen popřát, příjemné čtení.
Tlouie

Když se chlapec vzbudil, slunce už bylo vysoko na obloze a prodíralo se škvírami v žaluziích dovnitř. Slastně se ,se stále zavřenýma očima, protáhl a své bílé vlasy odhodil z obličeje. Nechtělo se mu ještě vstávat z postele, ale slíbil své mamince, že v bytě uklidí před tím, než půjde do školy na hodinu francozsštiny.
Po pár minutách se z postele vyhrabal a zjistil, že je už půl jedenácté. Naházel do sebe něco ke snídani a dal se do uklízení.
***
Výuka mu začínala v jednu hodinu, ale on dorazil o čtvrt hodiny dřív, aby se mohl ještě pozdravit se svou mamkou.
Přišel do její třídy, ale byli tam pouze její žáci, ona si nejspíš někam odběhla. Smutně si povzdechl, otočil se a chtěl odejít, když se za jeho zády posměšným hlasem ozval jeden z žáků.
"Co tady chceš, ty sem přece nepatříš!"
"Promiň, já sem šel jenom za mamkou, ale jak je vidět, není tady, takže zase jdu."
"Ty seš jako úči syn jo? Lidi, přišel mezi nás maminčin mazánek, úči zlatíčko!!!" zakřičel neznámý na celou třídu, aby tak upoutal pozornost všech.
"Hele já jsem nepřišel hledat problémy, takže když mě omluvíte..." Denzel už sahal po klice, kdyžna něho přiletěla další sprcha provokativních narážek.
"Hej, albíne stuj, já sem s tebou ještě nedomluvil, myslíš si, že když seš ten učitelčin syn, tak klidně můžeš odejít jen tak, bez našeho svolení jo? Tak to teda ne, my se hodláme ještě nějakou tu chvíli bavit." Prudce se otočil, tohle nemohl nechat jen tak, musel mu ukázat, že se umí obstojně bránit.
"Tak hele já nejsem žádný albín, to jen málo pigmentu a na vaše svolení vážně čekat nebudu, protože mi za chvíli začíná hodina a nehodlám na ní přijít pozdě jenom kvůli vám!" Byl dost naštvaný a chtěl z té proklaté místnosti odejít co nejdřív, najednou se mu to tam zdálo celé kýčovitě a odporné i když dříve měl tuto třídu rád. Stále se mu v hlavě honily myšlenky typu, Musim vypadnout, nebo mi rupnou nervi a pak... no myslim, že by se divili, co jsem zač. Trochu se nad představou jak on vytáhne hůlku a všichni zděšeně prchají usmál, ale pak nasadil opět vážnou tvář a ledovým pohledem se podíval na svého protivníka, čekal odvetu, kterou se to bude moci celé zakončit.
"Chceš na sebe jenom upozorňovat co? Myslíš si že seš něco víc než my?" Ukázal na lidi stojící okoloněho, kteří svorně přikyvovali. Už toho začínal mít právě dost, ty děcka ho odsuzovali za něco o čem nic nevěděli, ani ho neznali, viděli ho poprvé v životě, tak co jim mohlo vadit? To už se ale nedozvěděl, na to se nechal až příliš lehce vyprovokovat. Nenápadně sáhl po hůlce, kterou měl upevněnou u opasku. Rukou pevně sevřel její obvod a chtěl jí vytáhnout, když právě v tu chvíli se prudce otevřeli dveře a narazili do Denzela, který stál hned za nimi. Odhodili ho o kus dál, zavrávoral a spadl přímo na zem obličejm dolů.
Celá místnost se díky této podívané dala do smíchu a zdálo se, že byli k neutišení. Člověk, který toto všechno způsobil, ihned přiběhl k postavě ležící na zemi. Poznala v něm svého syna a chtěla zjistit co se mu stalo.
"Denzi, zlato, jsi v pořádku?" Ptala se starostlivě a vůbec si nevšímala dalšího výbuchu smíchu, který po jejích slovech následoval.
Chlapec se rozhlédl kolem sebe a rychle se postavil na nohy, aby už nepůsobil tak směšně, pak se ještě podíval na Dylen, v jijíchž očích se nyní zračily výčitky. Sehla se k zemi a zvedla dřevěnou hůlku, která tam ležela, podala ji svému synovi se slovy: "Doma si o tom promluvíme, teď už mazej pryč." V očích měla rozhněvané blesky a zároveň tam bylo také zklamání z toho, že Denzel chtěl použít kouzlo na bezbranného mudlu. Otočila se k němu zády a šla ke katedře.
Chlapec si pouze smutně povzdechl a otočil se ke dveřím, u toho však ještě stihl hodit jeden nenávistný pohled na chlapce, který mu dnes dělal takové problémy. Vzal za kliku a odcházel, ve dveřích se ještě jednou otočil na svou matku, ale ta už mu nevěnovala jediný pohled, koukala pouze do svých papírů rozložených na stole.
***
"Denzi, jsi doma?" Ozvalo se hned po bouchnutí vchodových dveří. Dnes její obvyklá slova nezněla moc přívětivě. Každý den říkala to samé když přišla z práce a pokaždé z těchto pouhých tří slov poznal, jakou má právě náladu a tudíž co si k ní smí a nesmí dovolit.
"Jo mami jsem," odpověděl znuděně a pomalým krokem se šoural ke své matce, aby od ní převzal tašku a ona se mohla vklidu usadit do křesla.
"Ten tón si nech mladej a tu tašku taky zvládnu sama, radši tady sedni a pořádně přemýšlej, jak mi todleto vysvětlíš..."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Charisse Charisse | Web | 24. dubna 2008 v 16:43 | Reagovat

Hustě, jak to asi vysvětlí...

2 Ivi Ivi | Web | 25. května 2008 v 15:29 | Reagovat

No...na to jsem taky zvědavá...ale na jeho místě bych se zachovala stejně...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama