8. Kapitola

28. dubna 2008 v 18:24 | Tlouie |  Dáno osudem
Je tady nová kapitola povídky Dáno osudem. Jinak dneska jsem konečně dopsala poslední kapitolu této povídky. Dohromady je jich 15. Snad je sem brzy přidám, ale nevím jak mi zbyde čas to přepisovat do počítače. No, přeju pěkný počtení.

"Cože to bude?" Zeptal se zmateně, když si sedal.
"No, prostě to pro tebe bude dost nepochopitelný," usmála se na něj, zhluboka se nadechla, aby si dodala odvahy a konečně spustila: "Tak jo, ale prosim tě, nepřerušuj mě, dokud nedomluvim. Takže, já se jmenuju Susannah Simon a přišla jsem z 21. Století, nepřerušuj mě!!" Řekla, když už viděla, jak se nadechuje, aby něco řekl. "Jo, já vim, je to dost nepochopitelný, ale já jsem člověk, kterému se říká mediátor. To je člověk, který může komunikovat s duchy a jak jsem včera zjistila, tak taky cestovat do minulosti. Znám tě z 21. Století, nebo spíš tvýho ducha, který do teď bydlel v mým pokoji už 150 let, protože ho dnes v noci zabil jistý Diego, kterého milovala tvoje snoubenka María. Prostě María a Diego se tě chtěli zbavit, aby mohli být spolu. No, to by bylo asi všechno…" Vydechla s úlevou Susannah, že už to má za sebou.
"Takže pokud tomu správně rozumím, přišla jsi mi zachránit život? To se takto staráte o všechny duchy?"
"No to zrovna ne, teda dneska sem cestovala v čase poprvé v životě."
"A proč zrovna já?" Nechápal stále Jessie a své temné oči upřel tázavě na Suze. Připadalo mu, jako by jí znal už léta.
"No v budoucnosti, ze které sem přišla, sme si byli docela - ehm… blízcí."
"Takže jsme byli dobrými přáteli a vy jste mi přišla zachránit život? Promiňte mi, já to stále nechápu." Povzdechl si. "Je toho moc najednou."
"No, vlastně by se to tak dalo říct… Jo dobří přátelé…" řekla posmutněle, a když si všimla jeho tázavého pohledu, lehce zatřepala hlavou a usmála se na něj, ale moc dlouho to nevydržela a po jejích tvářích si začala hledat cestu první slzy
Sama ani nevěděla proč, možná byla mimo z toho cestování časem, ale nedokázala to zastavit a po chvíli už ji Jessie držel v náručí, konejšivě jí hladil po vlasech a šeptal uklidňující slova.
Opřela se o jeho hrudník a cítila z něj teplo, ale jiné než cítila jindy. Bylo opravdové, nebylo to jen v její hlavě, jako tomu bylo s Jessiem-duchem. Slyšela ten pravidelný tlukot jeho srdce a cítila se u něj naprosto v bezpečí. Jako by se jí nemohlo nic stát.
"Neplač querida," řekl opět konejšivě a ona překvapením málem ani nedýchala.
"Que-querida? Tys mi řekl querida?" Zeptala se nevěřícně a zvedla hlavu, aby mu viděla do očí.
Vypadal, jak by litoval toho, co právě řekl: "Promiňte, to jsem říkat neměl, omlouvám se vám."
"Ne ne ne, já jen… Tak jsi mi říkal v budoucnosti, dlouho jsem nevedla, co to znamená, ale ty jsi mě tak stále oslovoval…"
Nevěřícně pozvedl obočí, ale pak se usmál takovým vševědoucím úsměvem a v očích mu zajiskřilo. Neřekl ale nic, dotlačil Susannah k matraci, která byla v jednom rohu, a uložil jí ke spánku.
Usnula téměř okamžitě, a když se v zbudila, bylo už slunce poměrně vysoko. Rozhlédla se po celé místnosti, ale byla tam sama. Protáhla se a vyšla ven. Hned před srubem seděl Jessie v trávě a užíval si slunečních paprsků. Když uslyšel bouchnutí dveří, otočil se a jemně se usmál: "Dobré jitro." Popřál stále s úsměvem, hbitě se vyšvihl na nohy a podal jí krajíc chleba namazaný máslem.
"Kde si to vzal?" Optala se, ale s vděčností chleba přijala a hned se do něho pustila. Do teď si ani neuvědomila, jaký měla hlad.
"Mám kousek odsud dobrého přítele, který mi poskytl menší výpomoc, když jsem mu vysvětlil, co se stalo."
Vyděšeně se na něj podívala a málem ten chleba zase vyprskla: "Co přesně jsi mu řekl?"
Jessie se pobaveně usmál nad její reakcí a se zájmem si jí prohlížel: "Jen to nejnutnější… Že se mě snažil Diego zabít a že jsem utekl za pomoci jedné mladé dámy. To je vše."
"Uf, už sem se lekla, že si mu to vyklopil všechno, nepotřebuju, aby se tady roztroubilo, že se tady potuluje nějaká žába z 21. Století."
Nechápavě se na ní podíval a ona se musela usmát, tenhle výraz znala až moc dobře. Díval se na ni tak vždy, když nevěděl, o čem to mluví.
"OK přeložim ti to do jazyka pro tebe srozumitelnýho, prostě bych nerada, kdyby se někdo dozvěděl, že jsem tady."
Lehce přikývl a opět usedl do trávy, zavřel oči a oddával se krásnému slunečnímu dni.
"Tak co teď budeme dělat?" Zeptal se po chvíli ticha.
"My?" Podívala se na něj nevěřícně, nečekala, že by se chystal, zahrnout jí do svých plánů.
Otevřel oči a s úsměvem jí přikývl: " Ano, my."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jak se vám líbí naše povídky?

Jo, jsou dobré 58% (105)
Nejsou špatné, ale tolik mě nezaujali 26.5% (48)
Hrůza, smažte to! 15.5% (28)

Komentáře

1 Appy Appy | Web | 28. dubna 2008 v 20:11 | Reagovat

jjuuu, zajímavý:-D dík za ty komentáře u mě na blogu, ste zlatíčka:-* a za tu kritiku sem moc ráda!!! Du tam hodit spřátelení:-D zatím pa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama