Nová etapa

10. dubna 2008 v 20:11 | Ar-lee |  Jednorázové
Nová etapa

"Tak jsme tady. Opravdu tam chceš jít?"
"Ano, chci. Dlužím mu to."
"Dobře. Budu čekat až zavoláš."
"Děkuju, Eriku." Dívka vystoupila z auta. Zamávala svému kamarádovi. Pak se otočila čelem ke starému domu, který stál uprostřed velké zahrady. Zhluboka se nadechla a vyrazila k němu. Párkrát nerozhodně natáhla ruku ke zvonku... Otočila se a vyrazila pryč od domu. V tu chvíli se otevřeli dveře.
"Hledáte někoho, slečno?" uslyšela za sebou hlas. Pomalu se otořila.
"Vlastně ano. Přišla jsem za Jonathanem Starkem." Starší žena, která stála ve dveřích si ji přeměřila pohledem. Pak ustoupila.
"Pojďte dál. Jsou na zharadě. Jděte po chodbě a dojdete tam. Nemůžete zabloudit."
"Děkuji," zašeptala dívka, když kolem ní procházela. Šla dál temnou chodbou. Na jejím konci spatřila světlo. Pomalu šla k němu. Prošla dveřmi a ocitla se na rozlehlé sluncem zalité zahradě. Bylo tam několik dětí, které si hráli na malém pískovišti. Opodál si pár kluků kopalo s míčem... Dívky seděli pod jedním ze stromů a povídali si. Cítila se ztracená. Jeden z chlapců, kteří seděli na lavičce si jí všiml. Upozornil ostatní. Teď se na ní všichni dívali. Zavrtěla sebou. Neměla ráda pozornost. Jeden z nich vstal. Byl vysoký a vypadal jako jejich vůdce. Pomalu k ní šel.
"Jocelyn!" uslyšela za sebou radostná výkřik. Ještě, než se otočila za tím známým hlasem zpozorovala, že ten chlapec, který k ní šel se zastavil. Otočil se a vrátil na své místo.
"Jonathane," usmála se a rozběhla se ke svému kamarádovi. Ten ji pevně objal.
"Rád tě vidím."
"Já tebe taky...Pane bože, co to máš na tváři?" zhrozila se, když uviděla rudou ránu na jeho pravé tváři. Pousmál se.
"To nic." Zavedl ji pod jeden ze stromů a posadil ji vedle sebe. Upřela na něj svůj pronikavý pohled. Musel jí odpovědět.
"Vidíš tamhle ty kluky?" ukázal na malou skupinku chlapců, kteří se krčili v rohu zahrady. Vypadali ustrašeně a nervózně. Přikývla. "Přisli tejden přede mnou. Asi za dva týdny po tom nás vychovatelky přestali hlídat. Starší kluci si na nás chtěli smlsnou."
"To oni ti tohle udělali? Ti straši?"
"Ano. Nechtěl jsme je poslouchat. Bylo jich na mě pět. Jeden má monokl, druhej rozraženej ret a ostatní modřiny po celym těla. Já to odnesl tímhle," ukázal si na tvář. "Od té doby mě nechali bejt."
"A ostatní?" nechápavě se na ní zadíval. "Chráníš je?"
"Oni si nevšímají mě a já jich."
"Jonathane!"
"Joc, ty to tady neznáš. Měli se přidat, když jsem se pral!"
"Né každej má takovou odvahu jako ty! Musí to pro ně bejt tvrdý."
"Ta přezka od pásku byla taky tvdá."
"Fajn."
"Fajn."
"Nechci se s tebou hádat, Johne. Já jen...nenávidím šikanu," bolestně zavřela oči nad vzpomínkou, která se jí vkradla do mysli.
"Já vím, Jocelyn. Vím to a věř, že kdybych o tom věděl dřív...už nikdy by se ti to nestalo." Jeho hlas byl najdenou tak jemný. Smutně se na sebe usmáli.
"Není zas tak špatný, bejt v děcáku, Joc," promluvil po chvilce ticha...
Pohodila hlavou, aby zahnala tu vzpomínku. Dívala se před sebe a místo, kde dříve stál překrásný dům. Dnes tam byli jen trosky. Spáleniště, které bylo i v jejím srdci. Vyhořelo po tom, co odešel navždy. Procházela se mezi ohořelými trámy až došla na zahradu. Nohou odhrnula popel a ze země vykoukl nový život. Zelený lísteček se vyjímal v té šedi. Pousmála se.
"Z popelu může znovu vzejít život. Oheň nedokáže spálit vše. Stejně tak nedokázel spálat ani mě. Vždy na tebe budu myslet, Jonathane. Ale i já musím znovu žít," zašeptala. Když odcházela ani jednou se neotočila. I jí začala nová etapa života. Života bez svého přítele, bez někoho, koho bezmezně milovala. Bohužel si to uvědomila pozdě. Moc pozdě na změnu...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jak se vám líbí naše povídky?

Jo, jsou dobré 58% (105)
Nejsou špatné, ale tolik mě nezaujali 26.5% (48)
Hrůza, smažte to! 15.5% (28)

Komentáře

1 panthy panthy | Web | 10. dubna 2008 v 20:35 | Reagovat

pěkný =P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama