Úsměv toho pravého

28. dubna 2008 v 23:14 | Tlouie |  Jednorázové
No tak sem se dneska ve škole maličko nudila a napsala sem vám tadytu jednorázovku.

Rusovlasá dívka se celé odpoledne procházela po Bradavických pozemcích a nakonec se usadila pod dubem u jezera. Zády se opřela o kmen a zahleděla se před sebe.
Viděla, jak na druhém břehu jezera probíhá úklid všech židlí a jiných věcí, které tam po pohřbu zbyli. Bílá rakev už nebyla vidět, ale dva muži ji právě za pomoci svých hůlek zasypávali.
Stále tomu nemohla uvěřit, stalo se toho v posledních dnech tolik. Brumbál byl mrtví a ona si nedokázala představit, jak bude tato škola bez něho fungovat. Bála se toho, kdo bude dosazený na místo ředitele a jaké to tu bude příští dva roky, která tady má ještě strávit.
Dříve si vždy říkala, že a´t se bude dít cokoli, má tady své bratry, Hermionu a Harryho. Ale teď? Všichni její bratři až na toho nejmladšího jsou ze školy pryč. Harry už se sem příští rok nechce vrátit a Ron s Hermionou asi půjdou s ním. Jak ráda by se k nim přidala, ale nemohla. On si to nepřál. Nechtěl jí u sebe. Po tvářích se jí pomalu začali kutálet slzy. Nebyla si jistá, jestli jí řekl pravý důvod, proč s ní nechce být. Bála se, že už jí nemiluje.
Zaslechla za sebou nějaké kroky, ostražitě se otočila s hůlkou připravenou k obraně. Blonďatý chlapec se lehce pousmál nad její reakcí. Uměla se o sebe postarat a nebyla to jen křehká holčička. To se mu na ní líbilo nejvíc.
"Co tady děláš, Malfoy?" Řekla nenávistně, rychle se vyšvihla na nohy, aby byla v lepší pozici k boji a přestala na něho mířit hůlkou.
Opět se usmál, ale v jeho očích byl trochu znát smutek. "Klid Weasleyová, jestli tě to uklidní, tak položim svojí hůlku na zem, hm?" S těmito slovy ji opravdu vytáhl, položil na zem a udělal dva kroky stranou.
Překvapeně na něho upírala své zelené oči, nevěděla, co si o tom mám myslet.
"Co chceš? Vyštěkla znovu.
"Jen s tebou mluvit."
"A o čem jako?"
"Chci, aby si věděla, že mě k tomu donutil. Já to nechtěl udělat, ale vyhrožoval, že mého otce zabije. To jsem přece nemohl dopustit…"
"Nechápu, proč to říkáš právě mě!"
"Protože mi na tobě dost záleží. Vim, že sis toho nikdy nevšimla. Měla jsi pořád oči jenom pro Pottera, ale já se do tebe zamiloval už tenkrát, když jsem tě poprvé uviděl. Asi teď odejdeš s ním, a proto jsem za tebou přišel dnes. Chtěl jsem, abys to věděla a pak už bych tě nemusel najít." Povzdechl si.
Otočil se a už chtěl odejít, když za ním křikla: "Rozešel se se mnou!" Hůlku měla stále v ruce, ale už s ní mířila spíše do země. Konečně už pochopila jeho chování.
Když uslyšel tato slova, zarazil se a pomalu se na ní opět otočil. Pozoroval ji svýma vodově modrýma očima. Čekal, co přijde.
"Co teď budeš dělat?" Optala se ho, jako by byli staří přátelé. Pouze pokrčil rameny a usmál se na ní. Najednou cítila, jako by na světě nebylo nic jiného. Byli tam jen oni dva a na ničem jiném nezáleželo. Sama se podivila, jaké divy s ní dělá jenom jeden jediný úsměv, ale když se na vás usměje ten pravý, prostě to poznáte.
Došla k místu, kde ležela jeho hůlka a podala mu jí. Když ji přijal, chytila se ho za ruku. "Půjdu s tebou a pomůžu ti," zašeptala.
Společně se vydali pryč z Bradavic, aniž by věděli kam. Na tom ji ale nezáleželo, byli rádi, že jsou spolu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jak se vám líbí naše povídky?

Jo, jsou dobré 58% (105)
Nejsou špatné, ale tolik mě nezaujali 26.5% (48)
Hrůza, smažte to! 15.5% (28)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama