7. kapitola

21. dubna 2011 v 13:53 | Ar-lee |  A přece se točí...
Chytla mě psavá. :-D Plus bych tuhle kapitolku chtěla věnovat Char. :-)

Schůze Rady měla být svojála na následující víkend, takže Deborah měla týden na to, aby se seznámila se zvyky organizace. Vlastně neměla nic na práci. Jen bojovat v soubojích, až na ně dojde. To si tedy myslela. Ale pak jí Al, který rozhodl, že na chvíli odhodí svojí nestranost jako Minos, o všem vyprávěl. Opravdu fungovali spíš jako tajná policie než mstitelé. Starali se o pořádek mezi kolejemi. Udržovali to, co bylo pro učitele nemožné a pro budoucnost potřebné. V každém místě se objeví někdo, kdo se rozhodně neposlouchat systém. A na ty měli spadeno. Nikdy tomu nebyl konec, protože každý rok přicházeli noví lidé a někteří byli spouštěč toho špatného ve starších studentech. Debbie celý nápad o Proeliatorech nejdřívě zněl jako ukrácení času, ale teď, když se dostávala pod povrch, viděla, že je to dobře organizované. Pokud tohle dokázal utáhnout Albus, tak ho obdivovala. Věřila tomu, že spolu všichni zástupci kolejí nemohli vycházet bez problémů. Kdo by to zvládal? Vždyť i přátelé se hádali. A lidé, co se, při nejmenší, nemusí dívat jedon na druhého?
James s jí v poslední době vyhýbal. Z nějakého neznámého důvodu. Všimla si toho dokonce i Katty, se kterou si Debbie poslední dobou víc rozumněla. Od té ranní snídaně to mezi dívkami z šestého ročníka Nebelvíru lepšily vztahy. Nebylo to tak, že by se dřív nebavily, ale spíš se míjely. Lesterová okupovala knihovnu. Hlavně kvůli bratrovi, protože ten chtěl vědět, jak všechno ve světě kouzel funguje. A Debbie mu nemohla odepřít vědění. Její spolužačky naproti tomu chodily ven, bavily se. Sem tam se v knihovně potkávala s Carou. Elizabeth vídávala spíš jenom v ložnici. Nebo s obdivovateli. A Katty s Bethany se toulaly všude. Zvláštní, že zrovna tyhle dvě bez sebe nedaly ránu. Debbie si uvědomovala, že James s Albusem jí otevřeli oči. S největší pravděpodobností to vypadalo, že si najde přátele. Zarážející, jak poznaměnaj její bratr v dopise. Věděla, že si jí dobírá. Všichni doma si dělali starosti, že je většinu roku sama. Nedokázali pochopit, že i v tom může být něco dobrého.
Zrovna dnes se Debbie měla na večeři sejít s kamarádkamy. Profesor Longbottom byl hodný, ale opravdu trval na úkolech. Lesterová měla trošku problém s posledním pojednáním do bylinkářství a tak se domluvila s dívkami, že to proberou. Byla jim za to vděčná. Opravdu nechtěla profesora zklamat. Pomalu šla do Velké síně a pořád přemýšlela o svém úkolu. Nevěděla jistě, jestli se jí povedlo najít všechny informace o horském tyrnianu. Malé nenápadné kytičce, která dokázala jen jednou kapkou své šťávy nadělat hodně problémů. Naopak, když se dobře použil a nepřišel do kontaktu s kovem, pomáhal. Lesterové se zdálo, že se bylinkářství v tomto ročníků hodně prolíná s lektvary. Ale nestěžovala si. Jak byla zamyšlená, nevšimla si chlapce, který před ní stál. Narazila do něj a popadaly jí papíry s pojednáním.
"Sakra," zamumlala si pro sebe a rychle se sehnula. "Promiň, neviděla jsme tě," zabručela nahoru.
"V pořádku. Nedával jsem pozor," odpověděl jí někdo. Ten hlas neznala, ale na hábitu viděla zeleno-stříbrné značení. Pomalu zvedla hlavu a zahlédla krátké svétlé vlasy, šedé oči, pěkný obličej.
"Scorpius Malfoy," zašeptala si pro sebe. Malfoy se pousmál.
"Deborah Lesterová," pronesl normálním hlasem. Debbie mu úsměv oplatila. Vůbec se nechoval podle toho, co slyšela.
"Ale, ale, Scorpiusi, koho pak to tu máme? Není to ta malá Lesterová?" Úlisný hlas. Byl to jeden ze Stersových lidí. S ošklivým úsměvem. Vzal Malfoye kolem ramen a zasmál se. Debbie vstala, protože tomuhle nechtěla čelit ze země. Věděla, že by se jí nemělo nic stát. Byla přece proeliator. Nesměli s ní bojovat. Pak si vzpomněla, že identita proeliatorů nebyla známá.
"Dostala jsi Marcuse na ošetřovnu, co? A tak si teďka věříš, knihomolko," zasyčel. Lestrová se snažila vybavit si jméno, ale nešlo to. "To zaplatíš, šmejdko," přidal ještě. Malfoy se ošil a zamračil. Vedle Lesterové se najednou zjevil Elliot. Nic neříkal, jenom stál a díval se. Na Malfoye a jeho společníka. Bez výrazu. Ruce svěšené podél těla. Žádný náznak násilí ani pokusu o napadení. Scorpius setřásl spolužákovu ruku a bez ohlížení odešel. Do tohodle se nechtěl plést. Před vchodem do Velké síně, otočil se a vyslal jejich směrem neidentifikovatelný pohled. Předtím než se Deborah mohla soustředit na toho druhého, byl pryč. Odešel bez dalších výhružek. Chtěla Chaseovi poděkovat, ale on kolem ní prošel, jakoby se nic nestalo.
Že se zamyslela a zůstala stát na místě si Debs uvědomila, až když do ní Andrew strčil.
"Jsi v pohodě?" zeptal se trochu zvláštním hlasem.
"Ech, jo, jasně. Proč bych nebyla?" odpověděla Lesterová a potřásla hlavou.
"Od těch dvou se drž dál, holka. Nejsou to svatoušci, i když maj krásný tvářičky," zasmál se chlapec, který Harrisona doprovázel. "A Malfoy je nejhorší zmetek. Vsadil bych pravou ruku, že on může za všechno šikanování. No jo, šéfík zmijozeláků."
"Nech toho, Tommy," zarazil spolužáka Andrew.
"Jasně, ty se ho furt musíš zastávat," vyjel Tommy a odplivl si. "Je to šmej, ale tady náš Andrew tomu prostě nevěří," vysvětlil nechápající Debs a mohutně u toho gestikuloval.
"Jdem na jídlo," zavelel Drew a tím přesušil nával nadávek, které jeho kamarád chrlil na Malfoyovu adresu. Lesterová šla s nimi, ale nechápala. Ano, slyšela, že Malfoy stojí za vším špatným, ale pokud by to byla pravda, pak by se jí neomluvil. Spíš začal urážet a pokusil by se o uřknutí. Na druhou stranu nezasahoval, když jí jeho očividně dobrý přítel vyhrožoval. Mohla ta laskavost být přetvářka? Popravdě, Scorpius se jí od prvního okamžiku líbil. V druhém ročníku do něj byla i zamilovaná, ale pak to přešlo. Zpětně si vzpomínala, že mu vždycky všichni nadávali. Ale pouze v tom případě, že byli v přesile. A nikdo ze zmijozelským mu nešel na pomoc. Pamatovala si, jak v prvním ročníku čekali na lektvary. Z jedné chodby přiběhla plačící dívka a chvilku po ní přišel Malfoy. Všichni z Nebelvírské koleje se na něj okamžitě začali osopovat a nadávat mu. Nikoho nezajímalo, že přišel z úplně druhé strany. Dávali mu za vinu, že jejich spolužačka pláče. V jednu chvíli se Debs zdálo, že v jeho očích uviděla zmatení, ale hned v další v nich měl jen chladný výraz. Nevracel nadávky. Jen hrdě stál, jak jenom jedenáctiletý chlapec může. Vysvobodil ho až příchod profesora.
"Ty mě vůbec neposloucháš, Debbie," vyčetla jí Elizabeth a zamračila se. U toho roztomile našpulila rty, až se Lesterová musela rozesmát. Věděla, že každý kluk by za tenhle pohled vraždil.
"Promiň, Eliz, zamyslela jsem se."
"Budiš ti odpuštěno," velkodušně podotkla blondýnka a mávla rukou. Katty se okamžitě začala smát a schovala obličej do Bethanina ramene.
"Co je?" zavrčela nechápavě Elizabeth. "Hej, Kat, přišla ti puberta, či co?" houkla na smějící se kamarádku.
"Neber jí vážně, Deverauxová. Při treninku ji bouchl potlouk do hlavy," vysvětlil James a sedl si vedle Debbie.
"Nazdar, cizinče," pozdravila ho Lesterová.
"Jsem potěšen vaší pozorností, krásná dámo," vysekl Deborah poklonu a naklonil se k ní. "Budete tak laskava a spočinete na mně pohledem?" Debbie cítila, jak jí jeho dech lechtá na krku.
"Než já na vás spočinu pohledem, drahý pane, tak vy padne na kolena a odprosíte mou maličkost," rozhodla Debs. Pak zvedla oči od talíře a podívala se na své spolubydlící. Cara klidně jedla, ale rty se jí vlnily v úsměvu. Elizabeth jí bedlivě pozorovala a spiklenecky mrkla. Katty se povedlo přestat smát a teď na ně koukala s pootevřenou pusou a Bethany měla vytáhnutý svůj zápisníček a tužku připravenou. Debbie věřila, že se jí její sen, stát se reporterkou, povede. Byla vždy připravena.
"Velice rád bych udělal, oč mě žádáte, cnostná panno, ale v boji za vaší čest jsem utržil ranění, které mi brání pokleknout před vaší krásou." Jamesův hlas přetékal lítostí. Chytil Debs za levou ruku a políbil jí na hřbet. "Proto, prosím, vemte jako zástavu polibek." Už se k ní nakláněl, aby jí vtiskl své rty na její, ale v poslední chvíli byl zastaven.
"Nejsem zvyklá poslouchat výmluvy, pane. A vy se jimi oháníte jako svým kordem," zapředla Deborah a divila se, kde se v ní tato slova vzala. Sundala prsty pravé ruky z Poterrových ústy poodsedla si. Vnímala, že se na ně dívá víc, než jenom pár lidí. "Prosím, nechtě mně osamotě s mými přítelkyněmi a vraťte se, až budete ochoten splnit mou žádost," ukončila rozhovor a znovu se dala do jídla.
"Mé srdce krvácí, mylady. A přetéká láskou k vám. Budiž, dle vašich slov, klečím na zemi a žádám vás o smilování nad raněným a nehodným mužem, kterého oslnila vaše spanilá krása!"
"Pokud jste byl tak neopatrný a nechal se zranit, drahý pane, pak nejte hoden ničeho víc než mého pohledu," rozhodla Debbie a konečně se podívala na Pottera. V příští chvíli musela odvrátit hlavu, aby se nezačala smát. James měl na sobě oblečení typické pro 15. století. Tmavě modrou tuniku měl přepásanou přes pas a končila mu v půce stehen. Na nohou pak už měl jenom cervené punčochy a vysoké boty. Vypadal by skoro autenticky, nebýt jeho pohledu.
"Nebuďte tak krutá, překrásná dívko. Bil jsem se za vaší čest!" Než mohla Debbie cokoli odpovědět, do síně vtrhla skupina podobně oblečených chlapců.
"Bídná šelmo!" zařval jeden z nich. "Jak se opovažuješ otravovat dámu svou přítomností!" Tasil meč a postavil se do střehu. "Kryj se!" zahřímal. Potter i přes své tvrzení, že je raněn, bleskurychle vstal a začal couvat.
"Nebuď tak hrr, drahý příteli," zasmál se a málem upadl, když se dostal k stupínku, kde se nacházel učitelský stůl. Jeho nepřátelé a usmáli a chtěli se na něj vrhnout, ale Potter využil jejich jistoty a vyskočil na nebelvírský stůl. Doběhl po něm až k Debbie a pozdravil jí galantní úklonou. Pak se nezastavoval, dokud nedoběhl ke dvěřím.
"A oslavy můžou začít!" vykřikl a vyběhl z místnosti následován svými spoluhráči. Až v té chvíli si Debbie uvědomila, že všichni v kostýmech patří do famfrpálového týmu.
"Co to mělo znamenat?" zeptala se Katty. Ta se na ní překvapeně podívala.
"Ty to nevíš? Myslela jsem, že jo, když jsi tak spolupracovala," zasmála se Colinsová.
"Každý rok předtím, než je zápas mezi Nebelvírem a Zmijozelem pořádají nebelvírští týdení oslavy," vysvětlil rozesmátý Albus a chytil Debs za ruku. "Tohle musíš vidět," vysvětlil a začal jí táhnout ven z hradu. Nakonec se tam sešli všichni studenti a hned v další chvíli se už tmavé nebe rozzářilo ohňostrojem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Charcee Charcee | 21. dubna 2011 v 22:28 | Reagovat

Moc děkuju za věnování. Je to skvělá kapitola, měla jsi mě vidět, jak se objevil Scorpius. Docela mě překvapil, čekala jsem, že bude stejnej spratek jako jeho otec, ale jak nad tím přemýšlím, líbí se mi takhle víc. Zajímá mě. A ta scéna s Debs a Jamesem byla úžasná! To, jak mluvili, mě fakt dostalo... a to jiskření mezi nima. Mňam :D:D Má to jen jedinou chybu - málo Elliota a Andrewa, ale to doufám napravíš v další kapitole :D Jo a ještě, Proeliatoři a Minos, znamená to něco? Např. z latiny nebo tak? A ještě - ví Harry o tom, co jeho dva synové dělaj?

2 Ar-lee Ar-lee | 21. dubna 2011 v 22:33 | Reagovat

Jop, znamená. Proeliator = bojovník a Minos = soudce v podsvětí.
Jo, v další kapitole budou, neboj. :-D
A Harry...nemám tucha. :-D K tomu nějak dospěju. :-D Ale asi jo...Teddy by si nechtěl rozházet kmotra. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama