Kapitola padesátá páta - Pravý soupeř

15. září 2011 v 13:20 | Ar-lee |  Jackiina hvězda

Další kapitola přiletěla přímo z rakouských Alp.

Brian se ušklíbl a odolával pokušení ohlédnout se na dům za sebou. Nebylo by to dobré vzhledem k tomu, že jejich nepřátelé k nim přistupovali zepředu. Šest Smrtijedů je bestoupili tolik, co jim dovolovala bariera. Díky ní měli s Moodym chráněná záda, alespoň v tomto případě se hodila. I když by nejraději byl za ní. Nebál se boje. Věděl, že dnes bude bojovat hlavně za sebe. A v těchto chvílích, kdy mu šlo o zdraví, byl na souboj velice dobrý. Kdo by nebyl. Také si byl jist tím, že jeho soupeřem bude otec. Rabastan se chlubil svým umem. Ale Brian nebyl bezbraný. Ještě nikdy bojoval naplno tak, jak ho to naučila Sarah. Ta v útočných kouzlech excelovala a nenechala Briana být, dokud se jí nevyrovnal. Jeden z jejích přátel ho zase trénoval na obranu. Dokud nebyl zabit. Na Avadu neexistuje štít, bohužel. Hlubokým nádechem si pročistil hlavu a poděkoval bohu, že jeho společníkem je právě Moody.

***

Jackie sledovala Jareda a pokoušela se ho nějak spojit s tím, kterého znala. Nešlo to. Byl naprostým opakem. Všiml si, že ho pozoruje a trochu nervózně se pousmál.

"Ech, to…víš, chtěl bych se omluvit," zamumlal. Když si všiml jejího nechápavého pohledu, dodal: "Za tamto, víš. S Teem, tebou a těma klukama. Tenkrát."

"Na to už jsem skoro zapomněla," pousmála se Cooperová. Byla ráda, že se nakonec omluvil. Trocha nervozity mezi nimi zmizela. A ten zbytek opadl, když do místnosti vešla menší, zakulacená a usměvavá žena. Přes levé rameno měla přehozenou plínku, kterou si právě sundávala.

"Ach, dobrý den, já jsem Carolyn Carterová," přistoupila k Jacks a podala jí ruku. "Ráda vás poznávám." Cooperová jí stiskl oplatila a zamumlala něco ve smyslu, že i ona ráda poznává ji a představila se.

Posadili se do křesel a skřítka je obsloužila.

"Takže, co vás sem přivádí, paní Cooperová?" Carolyn seděle přímo naproti ní už bez plínky, která očividně sloužila jejich dítěti, jehož fotky byly nad krbem. Pravou ruku měla vloženou do Jaredovi dlaně a vypadali pro sebe jako stvoření.

"Jsem vyslanec profesora Brumbála. Asi vám přijde divný, že poslal mudlu, ale nikdo jiný se sem nemohl dostat." Jackie se usmála směrem ke střítce, která stála kousek za svými pány a tvářila se naprosto neproniknutelně.

"Ano, Tikky je velice ochranářská. Moji rodiče jí k tomu ostatně vycvičili. A obávám se, že ne zrovna vybíravě," souhlasila Carterová a najednou vypadala, jakoby byla duchem nepřítomna. Jared jí stiskl ruku a jeho žena se vrátila, usmála se na manžela a pokynula Jackie, aby pokračovala.

"Dobře, bylo mi řečeno, že vám mám předat tento pergamen. Profesor tam vysvětluje mnoho věcí, kterým zcela nerozumím, ale byla jsem ujištěna, že vy se budete orientovat." Z kabelky, vytáhla ruličku zapečetěného pergamenu a předala ho skřítce, která se objevila před ní. Nějak věděla, že Tikky psaní podrobila zkouška, a když zjistila, že je neškodný, tak ho předala paní. Carolyn ho rozbalila a potichu četla. Asi tam moc napsáno nebylo, protože ho za chvilku předala Jaredovi. Jackie to jen sledovala. Brian jí řekl, že Smrtijedi po téhle rodině něco chtějí a Řád jim nabízí ochranu, přestěhování a zcela novou identitu. Čekala, až se rozhodnou.

"Paní Cooperová, řekněte prosím profesoru Brumbálovi, že si velice vážíme jeho nabídky." Carolyn se podívala na manžela a on přikývl. Usmála se. "Bohužel jí nemůžeme přijmout. Jsme domluvení s příbuznými z ciziny, že budeme u nich. Stěhujeme se tam za pár dní."

"Och, to je dobrá zpráva," pousmála se trochu zaraženě Cooperová. "Ale co se Smrtijedy?"

"Tikky se o ně postará," zazubil se Jared. V následující chvíli se z vedlejší místnosti ozval pláč dítěte. Carolyn se omluvila a odešla.

"Plánovali jsme to dlouho, Jackie. Nevěděli jsme, kdo všechno se k nám chce dostat. Tikky nezvládne rozpoznat hodné od zlých. Jen kouzelníky od mudlů. Je to zvláštní svět. Nikdy by mě ani nenapadlo, že existuje něco jako kouzla," Jared se pochybovačně ušklíbl. V té chvíli víc než jindy vypadal jako ten dřívější. "Abych ti řekl pravdu, ten tvůj kamarád, mě tenkrát vyděsil k smrti. Ten světlovalej," upřesnil, když Cooperová vypadala, že nechápe. "Říkal mi takový divný věci. A oči se mu žlutě leskly. Žlutě! Namlouval jsem si, žo to je odlesk nebo čočky. Nejlíp oboje najednou. Ale on je vlkodlak, že? Věděl jsem to. Někde uvnitř jsem cítil, že mi hrozí nebezpečí. Že ostatní jako on nás lovili. Dřív. Instink, který zůstal i přes staletí."

"Tehdy jsi mi ublížil, Jarede. Možná víc, než tušíš. Na druhou stranu jsi mi pomohl. Nikdy bych klukům nedokázala říct o svém těhotenství. Ale vztáhl jsi na mě ruku. Jak jsi mlátil Tea uvědomila jsem si, že takový jsi. No, spíš jsi byl. Surový. Ale teď, když se rozhlédnu kolem, vidím šťastnou rodinu." Cooperová se pevně podívala Carterovi do očí. Věděla, že spolu by jim to nikdy nevyšlo. Přesto chtěla vědět, co ho tak změnilo.

"Carolyn mě změnila. Nahlodala jsi mě ty a tovji přátelé. Par let potom jsem byl spíš zuřivější, nechtěl jsem si to přiznat, ale pak přišla Car a já si uvědomil, že jí bych nikdy nedokázal ublížit. Začal jsem na sobě pracovat, i když mě odmítala. Edivím se jí, tehdy jsem byl jen troska, ale když viděla, jak se snažím, slitovala se. A před rokem mi dala syna." Jared se usmál a přímo zářil štěstím. Než mohl pokračovat, objevila se vedle něj skřítka a něo mu pošeptala. Carter chytil Jackie za ruku a rychle jí odvedl do vedlejší místnosti. Tam u okna stála Carolyn s batoletem v náručí a ustaraně se dívala ven.

"Nezvládají to," zašeptala chraplavým hlasem. Něco v něm Jacks donutilo vyhlédnout ven. Tam spatřila několik bojujících postav. Nemusela dlouho přemýšlet, aby jí došlo, že na Briana a Moodyho zaútočili Smrtijedi. Otočila a chtěla jim vyběhnout na pomoc. Stále viděla, jak proti každému z nich stojí dvě zahalené postavy a vysílají na ně nepřetržitě kouzla. Musela něco udělat! Musela jim pomoc. Na prahu pokoje se však zastavila.

"Nejsem jim k ničemu," zamumlala si pro sebe hrůzné zjištění. Spíš by oba dva vystavila většímu nebezpečí, kdyby se tam objevila.

"Tikky, letax!" ozval se za jejími zády velitelský Carolynin hlas. "Dostaneme váš odsud a vy jim seženete posily," oznámila plán. Jackei sebou škubla. Jistě, jak jí to mohlo nenapadnout.

"Děkuju, mockrát vám děkuju," dostala ze sebe a svoje plovoucí oči upřela na Carterovi, všechny tři. "Doufám, že vám u příbuzných bude dobře," popřála jim. Pak si nabrala prášek, vstoupila do ohniště a potichu vyřkla adresu ústředí. Než zmizela, usmála se na Jareda a doufala, že pochopil.

***

Tohle nevypadalo dobře. Na Moodyho se vrhnuly čtyři ze šesti Smrtijedů. Celkem působili jako noeváčci, ale bylo jich hodně. Ashworth však nemohl nic dělat. Sice proti němu stáli pouze tři protivníci, ale jeden z nich byl více než zkušený. Brian věděl, že je to jeho otec. Poznal to podle pohybů. Nikdo jiný nedržel hůlku tak zvláštně jako Rabastan Lestrange. Svíral jí palcem a prsteníčkem právě ruky, přičemž prostředníček a ukazováček měl na ní pouze položený. Naprosot nelogické, ale bylo to tak vždycky. Díky tomu i poznal, kdo zaútočil na Sarah. A teď ten člověk znovu stál proti němu. A byl mu nebezpečný. Ten nováček, který mu stál po boku, nic nezamenal. Vysilal tak slabá kouzla, že Brianovi stačilo jen jednou za čas mávnout a pronést lehké zaklínadlo, aby ho na nádledujících několik minut zabavil. Naproti tomu Rabastan byl jiná liga. Jeden z Voldemortových předních bojovníků. Jeden z těch lepších.

Nemluvili spolu. Od začátku bitvy nikdo neřekl ani slovo mimo zaklínadel a štítů. A Brianovi to nevadilo. Teď opravdu nepotřeboval rozhodit své soustředění. Bojoval skoro naplno a děkoval Sarah, že ho nenechala oddechnout, dokud v soubojích nebyl na úrovni bystrozora. Vždycky si myslel, že se v obchodě s knihami zahazuje. Na druhou stranu, knížky byli jeho vášní. Hlavně ty staré psané původní angličtinou. Vztekle zavrčel, když ho z přemýšlení vytrhnulo kouzlo, které ho škráblo do ramene. Vynadal si, že nedával pozor a zkoncoval s tím namyšleným amatérem, který se radoval, že zasáhl. S roubíkem a provazem omotaným kolem těla mu to opravdu slušelo. Konečně se mohl plně soustředit na jediného opravdového soupeře, který proti němu kdy stál. Ashworth cítil, jak se mu po tváři rozlil potěšený úsměv. Věděl, ža za tohle by ho Sarah vyhubovala, ale těšil se na následující boj.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tlouie Tlouie | 15. září 2011 v 13:31 | Reagovat

kurňa ty bez toho netu taky nevydržíš co? tudle na fb, pak zase na blogu... já myslela, že jseš na dovolený a ty přitom takhle dřeš :D

2 Slavik Slavik | E-mail | Web | 22. listopadu 2011 v 12:26 | Reagovat

Ale jo, proč ne....:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama